Motto: Nejdůležitější úkol inženýrského geologa je nejvěrohodnější přisouzení fyzikálně mechanických vlastností té které zemině.

Součástí geologického průzkumu pro zakládání staveb je laboratorní zjišťování a ověřování vlastností vrstev zemin potřebných pro určení charakteristických hodnot geomechanických vlastností. Vzorky mají být odebírané z každé vrstvy, která ovlivňuje chování základové konstrukce. Základním kritériem rozdělení typů zemin je zrnitostní složení. Kromě
zrnitosti je dalším rozlišovacím znakem u zemin např. plasticita, konzistence, číslo nestejnozrnitosti, číslo křivosti atd. K třídění a pojmenování zemin s částicemi do 60 mm slouží mimo jiné schéma klasifikačního systému zemin dle ČSN 73 1001 „Základová půda pod plošnými základy“ (obrázek 6). Na základě správného zatřídění, přesného určení plasticity, konzistence a dalších parametrů mohou být dané zemině přiřazeny geomechanické směrné normové charakteristiky vstupující do statických výpočtů pro správné navržení základů.

Nutno zmínit, že směrné normové charakteristiky uváděné normou ČSN 73 1001 „Základová půda pod plošnými základy“, mohou být do jisté míry nepřesné a zavádějící. Některé symboly zemin jsou slučovány (např CH+CV+CE), což lze podkládat za zcela nevhodné, neboť vlastnosti prachovito písčité jílovité hlíny (CH) musí být zákonitě odlišné od vlastností mastného a těžkého jílu (CE). Uváděný rozptyl hodnot (např. úhel vnitřního tření 4°–12° pro MH pevné konzistence) je zavádějící, neboť pak vznikne až několikanásobný rozdíl výpočtového namáhání naprosto stejné základové půdy při interpretaci navržených vlastností od bázlivého geologa nebo naopak velkoryseji uvažujícího geologa. Je sice pravda, že normové údaje jsou vesměs pojištěny tak vysokým stupněm bezpečnosti, že na žádném objektu nemůže z hlediska jeho založení dojít k havárii, avšak na straně druhé se stavba prodraží neekonomickými a zbytečně předimenzovanými základy. Proto je vhodné tyto směrné normové charakteristiky doplňovat o hodnoty vypočtené na základě laboratorních rozborů.

Zeminy jsou tedy pojmenovávány a klasifikovány zejména na základě procentuálního podílu štěrkovité frakce (g), písčité frakce (s) a jemnozrnné frakce (f). Je snad zcela evidentní, že přesné určení procentuálního podílu např. jemnozrnné frakce, tzn. zrna velikosti menší než 0,063 mm, je makroskopicky (pouhým okem) takřka nemožné. Jak chcete určit procentuální obsah něčeho, co vaše oko ani nerozliší? Ani 60 let praxe v oboru Vás nenaučí spolehlivě makroskopicky rozlišit 33 % a 37 % částic menších než 0,063 mm.

Dalším zásadním kritériem je konzistence zeminy. Makroskopicky ji lze „orientačně“ určit následovně: kašovitá – při sevření se protlačuje mezi prsty, měkká – dá se lehce hníst mezi prsty (co je lehce?), tuhá – hněte se obtížně v prstech (co je obtížně?), pevná – lze do ní vtisknout nehet (jak hluboko? Jakou silou?). Pro makroskopické určení nejsou stanoveny mezistupně měkká až tuhá a tuhá až pevná. Je jasné, že určení tohoto kritéria je velmi subjektivní a tudíž velmi proměnlivé. Spoléhat se pouze na makroskopické určení tohoto kritéria je považováno za nevhodné.

Plasticita se charakterizuje podle polohy v plasticitním diagramu pomocí konzistenčních mezí wL (mez tekutosti) a wP (mez plasticity). Z uvedeného vyplývá, že určení správné plasticity je možné pouze na základě laboratorních rozborů, popř. zkoušek přímo v terénu.

Písky s obsahem jemných částic f < 5% se podrobněji zatřiďují podle charakteru zrnitostní křivky. Přitom rozhodujícím kvalitativním znakem je číslo nestejnozrnitosti a číslo křivosti, které lze získat pouze z křivky zrnitosti. Křivku zrnitosti lze získat pouze laboratorním rozborem.

Z výše uvedených informací je jasné, že pro určení správných vlastností zemin a tedy pro správný návrh základů jsou laboratorní rozbory zemin nezbytností.